Příspěvek je věnován problematice právního postavení vedoucího zaměstnance v rámci procesu odvolání z vedoucí pracovní pozice a následného ukončení pracovního poměru výpovědí dle ust. § 52 písm. c) ZPr z důvodu fikce nadbytečnosti. Hlavní úvahy pak směřují k porovnání zákonného úpravy týkající se nosného tématu právního postavení vedoucího zaměstnance ve vztahu k postavení řadových zaměstnanců a k závěru, zdali ve vztahu k vedoucím zaměstnancům nedochází k nerovnému zacházení.
Příspěvek je věnován úvahám nad právním vztahem agentury práce a uživatele coby vztyčného právního vztahu agenturního zaměstnávání, které je ve svých soukromoprávních aspektech definováno zejména v ustanoveních § 307a až 309 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. v platném znění.
Příspěvek se zabývá vysvětlení pojmu a podstaty agenturního zaměstnávání. Agenturní zaměstnávání coby institut doplňuje tradiční pracovní poměr a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.[1] Pokud si položíme otázku o definici tohoto institutu či o jeho konkrétním vymezení, dospějeme k tomu, že v žádném z vnitrostátních právních předpisů není odpověď explicitně uvedena.
Příspěvek je věnován tématice právního postavení agentur práce a specifikům právního vztahu agentur práce a uživatelů.
Příspěvek je věnován tématice agenturního zaměstnávání a některým vybraným soukromoprávním aspektům souvisejících s aplikovatelností některých ustanoveních zák. č. 262/2006 S., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, se zaměřením na právní vztah založený dohodou o dočasném přidělení agenturního zaměstnance k uživateli. Příspěvek se dotýká zejména otázky koncepce neplatnosti zmíněné dohody pro absenci podstatných náležitostí zakotvených v ust. § 308 ZPr.
